Metternichova výzva

• 21.6. 2014 - Metternichova výzva

Lázně Kynžvart - zámek Kynžvart,  52 km  +1380m

Ani nevím, kde přesně jsem narazil na propozice prvního ročníku závodu, ale tuším, že to bylo na stránkách nějakého běžeckého servru, kam tu a tam zabrousím, abych se podíval, jestli se neběží někde něco zajímavýho. Původně jsem zamýšlel zkusit si po roce Horskou výzvu. Přeci jenom se běželo u nás a start na Božím Daru, který je coby kamenem dohodil, byl velkým lákadlem. Chtěl jsem běžet. A najít parťáka, s chutí dát si trasu long, se mi zpočátku vůbec nedařilo. Proto jakmile jsem našel Metternichovu výzvu a přečetl si propozice, nebylo zbytí...tohle musim běžet. Místo startu v krásnym prostředí, nízký startovný a 52 kiláků snad nebude taková hrůza. Přihlásil jsem se s dostatečnym předstihem.  Bál jsem se, že omezený počet startujících se rychle vyčerpá, ale jak se ukázalo, moje obavy byly zbytečný. Přestože, jak se později ukázalo, kluci to měli zmáknutý. Měsíc před závodem se kolem mě začali množit závodníci co shánějí parťáky na Horskou výzvu. Ale já už byl rozhodnutej...moje výzva povede jinym směrem na jiný závod.

Pár dní před startem jsem začal být lehce nervózní. Nejsem trémista, ale při studování trasy na mapě se mi rozbušilo srdce a dokonce mě v noci provázely běžecké sny. Běhal jsem v horách, v těžkém terénu a většinou jsem stál na bedně. Ajajajaj...to určitě někde vyhořim. 52 kilometrů jsem nikdy neběžel. Nesmím nic podcenit. Čtu si blogy běžců a jejich zkušenosti s dlouhými trasami, chodím za klukama u nás, radím se jak s jídlem, co na sebe, jak ještě potrénovat. Ta poslední otázka byla jednoduchá. 14 dní před startem jsem nastydnul z klimatizace a vysadil jsem běhání, kolo i plavání. Chuť vyběhnout byla strašná, ale tělo nechtělo poslouchat a než trénink nahovno, radši odpočívat. Ve středu mi dorazily dlouho očekávané boty. Byl jsem radostí bez sebe. V těch starých bych už toho moc nenaběhal, už jsou v běžeckém důchodu a díky za ně. Čtvrtek ráno nazouvám botky a jdu se lehce proběhnout s kamarády z Dobrovolného běžeckého kroužku Kadaň. 16 kilometrů po stezce podél Ohře a nic netlačí, nebolí, cítím se pohodlně. Tak ještě přežít páteční ranní směnu a jede se do Kynžvartu.

V pátek večer si balím věci. Opět taška jako na 14-ti denní tábor dětí. Ale co, auto to uveze a já nechci nic podcenit. Navíc jsem rozhodnutej, že tam přespím. Grilování a pivo večer po závodě zní moc lákavě! V sobotu se budím brzo, zvládám do sebe naházet müssli s bílým jogurtem, celozrnou housku se šunkou a v 5*30 nasedám do auta a odjíždím směre Cheb. Po odbočení z hlavního tahu začínám být nesvůj. Cesty ze 70-tých let z žulových kostek a temné lesy s výmoly a dírami v rozpadlé asfaltové silnici, mi dávají tušit snad už jen perníkovou chaloupku nebo nahýho týpka s motorovou pilou. Nedívám se do stran a šlapu na pedál plynu. Serpentýny se kroutí jakoby neměly nikdy skončit a já konečně přijíždím k  zámku. Parkuju u hospodářskýho stavení, zatím jen s pár závodníky. Hodina do startu a nikde nikdo. Zahlídnu hlouček lidí a už je mi jasný, kde se bude dneska startovat a jak na to. Seznamuju se s klukama a jdu se připravit. Mažu si všechny možný třecí plochy na těle vazelínou, oblíkám se. Beru vestu. Sundavám vestu. Dávám ji do batohu, vyndavám ji z batohu. Dám si tam radši lehkou šusťákovku. Namíchávám si ionťák. 8x půlitrový lahve, který si nechám připravit na tři občerstvovačky. Skládám batoh. Lahve do bočních kapes a dovnitř bundu, 2x banán, nějaký magnéziový tablety, 3x tyčinky, gel, náplasti, housku a rozinky. Zkouším se proběhnou, ale úplně nahovno. Láhve v bočních kapsách mě rozčilujou. Přebaluju batoh. Kolem se začínají sjíždět auta se závodníky. Jdu čekat na start.

Už je nás dost. Protahuju se, lehce vyklusávám. Jím banán a zkoušim do sebe ještě nacpat housku. Tak tu nedám. Letí do koše a radši si ještě beru banán. Kluci zapisují nově příchozí a čas ke startu se neodvratně blíží. Dostávám mapu. Z jedné strany je vyznačená trasa a z druhé stručný popis. Bezva. Orientační smysl mám, ale někde bloudit se mi nechce. Kluci natahují startovní pásku, svolávají závodníky a přichází slovo organizátorů. Něco k závodu, něco k trati, ale já už přešlapuju na místě jako dostihový kůň ve startovním boxu. Odpočítávají se poslední vteřiny. START... a vybíháme. Běžím zvolna, ale přeci jen se chci dostat na hrot 50-ti závodníků, tak přidávám. Hned odbočuji na druhou stranu a za svými zády vyvolávám hlasitou vlnu smíchu. Dneska to prý budu mít těžký.

Přebíháme louku u zámeckého parku a pomalu si získávám náskok. Začínám si zvykat na značení trati, ale stejně mám v ruce mapu, hledám orientační body, turistický značky na stromech, sloupech, rozích domů a konečně taky modrý MV na silnici při odbočení. Vybíhám kolem hřbitovní zdi do lesa a začínám stoupat. Kolem nějakých sutin vykličkuju nahoru a už nevím kam dál. Naštěstí jsou na podobných místech vyvěšeny oranžové fáborky. Ty jsou v některých okamžicích na trati závodu jako maják navigující lodě bezpečně do přístavu. Vybíhám po žlutý a v klidu se stíhám kochat okolní krajinou. Terén je měkký a příjemný. Přebíhám silnici u Vysokého Sedla a stoupám na Lesnou. Tam na mě překvapeně ze spacáku zírá nějaký zálesák a na můj pozdrav ani nestíhá reagovat. Nebo nechce. Sbíhám borůvčím, po kamenných " schodech " a na seběhu se snažím nahnat trochu času navíc. Vedle sebe vyplašim jelena. Krásný desaterák s ochmýřeným parožím, běží souběžně se mnou, a až když ho popoženu hlasitým HOU, HOU, přidává do kroku a ztrácí se mi mezi stromy. Držim se modré značky a cesta prudce klesá. To nemám rád, co se seběhne, většinou se musí zase vyběhnout. Už mám v sobě dávku gelu a jednu magnéziovou tabletu. V ruce pití a běžim. Najednou přede mě na cestu vyskakuje další jelen. Je menší, špičák a ladným skokem se mi zase ztrácí v lese. Říkám si jak pěknou kluci vybrali trať. Uběhnu kilometr a cestu mi opět křižuje jelen. Špičák, bez výsad. Hop a mizí mezi stromy. Nevím, jestli to byl jiný nebo si mě chtěl ten předešlý ještě jednou prohlídnout. Vybíhám z lesa a moje kroky směřují k Podlesí. Štěrk se mění na asfalt a sebíhám z cesty. Po 200 metrech mě doprovází zelená značka??? Ne ne, mám běžet po modré. Vracím se a už běžím správně po modré. Tady někde má být první občerstvovačka? Vypil jsem půl litru, uběhl 13km za hodinu a jsem pořád fit, natěšenej. Najednou přede mnou vyjíždí auto a z něj na mě kluci křičí, že jsem moc rychlej. Občerstvovačka teprve přijíždí. Pobaveně běžím dál a hulákám, ať jsou na další připravený. Bude žízeň.

Prázdnou pet láhev co mám v ruce předávám fotografovy, mimochodem moc díky, se kterým se domlouvám na vodě, kdyby nebyla druhá občerstvovačka. Běžím po asfaltu. Nohy nebolí, nikde mě nepíchá. Sahám do batohu a cpu se tyčinkou od nutrendu. Nejde mi moc kousat a nutím se k jídlu. Stále běžím po modré do Dolního Žandova. Kam dohlédnu, nikde nikdo. Běžím kolem obory a kochám se pohledem na daňky. Nebojí se a s mlsným přežvykováním na mě civí. Cestu lemuje potok a jaké je moje překvapení, když v něm vystrašeně plaším čápa černého. Nevěřím svým očím. Pár metrů ode mě se zvedá s mohutným máváním křídel, ale husté větve mu nedovolí vzlétnout. Plácá sebou ze strany na stranu a nevím přesně kdo z nás se lekl víc. Nakonec se mu podaří vzlítnout a já mlčky pozoruju jeho honosný let. Cesta se stáčí podél trati a konečně jsem zase v terénu. Kolem louky, pole a hlavně měkký terén. Běží  se mi pořád dobře. V Dolních Lažanech podbíhám tunelem na nástupišti trať a jsem na druhé občerstvovačce. Ta je v polovině trati na 26 kilometru. Měním si lahve s pitím, beru housku, další magnéziovou tabletu a dva kousky jablka do ruky. Nezdržuju se a hned vybíhám. Tentokrát zase po žluté. Sem tam ještě vytáhnu mapu a kontroluju si alespoň barvy značek. Probíhám Doubravou a naskočí mi vzpomínka na jarní prázdniny, které jsem tady v mládí strávil. Domy kolem zdobí klasické ornamenty a barvy typické pro Chebsko. Nádherná místa. Odbočuji z asfaltové cesty a přibíhám do lesa. Úzká pěšina v jehličí mezi stromy mě nutí přidávat, ale začínají se ozývat první následky rychlého tempa. Dostávám křeče a začínají mě tahat lýtka. Zastavuji se, protáhnu nohy, ale hned pokračuji dál. Ze žluté běžíme po červené a pomalu se blíží stoupání na Dyleň. Dlouhý, téměř rovný stoupání po asfaltový lesní cestě mezi stromy se mi zdá nekonečný. Cítím bolest v nohách a v kilometrovém výběhu několikrát přejdu v chůzi. Zkouším jíst housku, ale zahazuji ji do lesa. Nedávám. Stoupání začíná mít ty správný grády a čím dál tím častěji přecházím v chůzi. Stoupám na Dyleň a na záda mi začíná šlapat další závodník. Když jdu, on běží. Mám křeče do lýtek, třísel a nohy mi nedovolí zabrat. V kopcích bývám silný a mám je rád...bohužel né, po 36 kilometrech běhu. Závodník za mnou mě dobíhá. Plácneme si a přeju mu štěstí. Zjišťuju, že běžel i Mědník, takže svět je fakt malej. Pomalu se mi vzdaluje a dobíhám ho až na třetí občerstvovačce. 38km. Měním si vodu, beru si tabletu, banán a hážu do sebe hrst soli. Kuba mi říká, že mu na paty šlape ještě jeden borec, tak vybíháme. Vrchol kopce zdobí nevzhledný vysílač obehnaný ploty a dráty jako za války. Běžíme podél plotu a nohy bolí. Terén je vlnitý a přichází dlouuuhé klesání. Cesta je vysypaná dost velkými štěrkovými kameny. Dávám pozor na každý krok a držím tempo s Kubou. Žaludek se mi kroutí, svírá. Sakra, ta sůl. Prej je nad zlato. Zastavuji se a piju, Kuba pomalu odbíhá. Po uběhnutí takřka maratonu zaujímám nevzhlednou pozici a zvracím. Sůl mi prostě nesedla. Vybíhám dál a z dlouhého seběhu mě bolí všechno. Stehna, lýtka, křeče v nohách. Běžíme lesem po cyklostezce a už se nestíhám kochat okolní krajinou. Tupě zírám před sebe a přemlouvám nohy k dalším krokům. Na paty mi šlape další závodník. Já ulevuji nohám a vždy po několikastech metrech udělám pár kroků. Závodník mě předbíhá. Tempo má pomalejší, ale o to vytrvalejší. Opět mu gratuluju a přeju štěstí lehkým poplácnutím. Přebíháme na asfaltovou silnici a do cíle už nám zbývá pár kilometrů. Kluky mám na dohled, stejný rozestup, stejný tempo.

Probíháme Starou vodou a já se fakt těšim do cíle. Ukazatel udává 2km do Kynžvartu. Byly to dlouhý dva kilometry. Delší než jakýkoliv předtím. Nohy nezvedám, jako bych je vláčel. Zkušenosti z dlouhých běhů zkrátka chybí, ale dobíhám k zámku se spokojeným úsměvem. Ještě jedna křeč, propínám celou nohu a pár kroků si zapajdám. Rozhlížim se a hledám kam dál. Na ostrůvek. Posledních sto metrů stromovou alejí a už přibíhám na lávku k ostrůvku. Sakra, jsem tady. 52 kilometrů je za mnou. Dobíhám do cíle! Gratulujeme si s klukama, podáváme si ruce a sdílíme slastný pocit vítězství. Třetí místo. 4 hodiny a 32 minut. Dělí nás od sebe jen minuty, takže velká spokojenost. I když první místo jsem si ztratil sám. 

Nohy bolí, neudělám dřep, těžce se zvedám z lavice, ale stejně jsem ohromně šťastnej a spokojenej. Další závodník dobíhá asi 20minut po nás, takže náskok jsme měli slušněj. Piju, nalejvám do sebe celý litr ionťáku, jím banán, druhej banán, tyčinku, piju pivo, jím buřta. Zkoušim se protáhnout, ale křeč mojí snahu zastavuje. Nic no. Belhám se k autu, převlíkám se a ulehám na sklopenou sedačku. Asi hodinu spím a potom se jdu podívat jak vypadá místo cíle. Přibývají závodníci, atmosféra super. Kluci se rozhodujou, že předají ceny prvním pěti. Vychutnávám si svůj díl vítězství a přebírám cenu s diplomem. Je zvláštní, jaký se u nás najdou nadšenci, neběžci, kteří z hecu dokážou udělat pěkný závod, s minimálními náklady a příjemnou atmosférou. Jen za podpory několika sponzorů a partou stejně nadšených kamarádů. Kluci, fakt díky. 

Domů jsem nakonec odjel ještě vpodvečer. Nohy se s pedály popraly statečně a následující týden jsem jen odpočíval. Schody jsem druhý den scházel opravdu hodně těžce. Myslím, že to ostatní měli podobně. Mě nezbývá než klukům popřát hodně sil a odhodlání do dalších ročníků závodu a poděkovat i ostatním spoluzávodníkům, že se nebáli Metternichovy výzvy a snad se zase potkáme na dalším ročníku nebo jiném závodě!