MTB víkend Singltrek pod Smrkem 2013

• MTB víkend v Singltreku   4. - 6.10. 2013 

Podívat se a sjet si cyklostezky Singltreku pod Smrkem, lemující vrstevnice vrcholů a hřebeny divoké přírody Jizerských hor, bylo pro nás dlouho obrovským lákadlem. To hlodání uvnitř se pořád stupňovalo a s přibývajícími kilometry ujetými v okolí  Doupovských a Krušných hor se dostavil " bajkerský absťák " ! Cesta na Singltrek se stala nevyhnutelnou. Slovo dalo slovo, je pozdní páteční odpoledne a já čekám v Kadani u Lidlu na Míru s Alešem, obklopen batožinou a vyladěným kolem. Jooo, je to tady! Ze zatáčky vyjíždí Mírovo " pežoťák " a s úsměvem nakládáme věci do auta a vyrážíme vstříc novému dobrodružství. Halda věcí a tři kola uložený uvnitř auta dokonale zaplňují každý centimetr. Cesta je super, kilometry přibývají a my zatím plánujeme odkud kam pojedeme, co uvaříme a jak využijeme naplno následující dva dny. Netrvá to dlouho a už proháníme Liberecký kaufland, kde společně nakupujeme. Hodiny odbíjí devátou večer a přijíždíme do chatové osady Jizerka, která se stane na následující dny naším přechodným domovem. Už po cestě jsme sledovali zesilující vítr, který se při příjezdu změnil v nepředstavitelný vichr. Stromy se kolem nás ohýbají, silný vítr je zbavuje listí a v nás probouzí obavu, že v tomhle větru nebude ježdění žádný med. Od provozovatele osady přebíráme klíče od chaty a bez zbytečnýho vykecávání si mizíme rychle vybalit. Máme třílůžák se sprchou i záchodkem. Paráda. Společenská místnost je v přízemí pod náma a kuchyňka ještě níž. Náš dovezený plynový vařič se díky své výhřevnosti o síle asi pěti svíček, ukázal na vaření jako nevyhovující.  Zato předsíň pokoje s " ledovým " klidem využíváme jako lednici. Teplota předsíně tomu vyhovuje. Uvnitř pokoje je o pár stupňů víc. Rozdělujeme si pelechy a vybalujeme věci. Je vybaleno. Aleš rozdává karty, naléváme si pivo a další průběh večera probíhá v neměnném duchu hazardu a alkoholových neřestí.

Ranní vstávání oddalujeme vychrupáváním, ale přeci jen...nepřijeli jsme sem na borůvky. Naléváme se kafem, slupneme bábovku a rychle oblíknout do hadrů na kola. Vítr venku trochu polevil, ale pořád to není ono. Beru spodky, rukavice, čepici, do batohu kuklu. Kdybych řekl, že jsem se cítil jako " Michelin " asi bych kecal, ale normálně bych se na kolo takhle nenabalil. No co, když máme v plánu celý den jezdit. Ještě doplnit camelbecky, sbalit banán a sůšu a rychle naložit kola do auta. Přes Hejnice vyjíždíme z Bílého Potoka kolem Obřího Sudu až do Nového Města pod Smrkem. Ukazatele Singltreku nás celkem v pohodě doprovází až na parkoviště. Zaraženě zíráme na nebe a okolní stromy. Jsme na druhé straně hřebenu Smrku a Sviňského vrchu a tady se nehne ani lísteček. Že by sakra přestalo jen tak fučet? Bezva. Kontrolujeme kola, mažeme řetězy a dolaďujeme oblečení. Pomalu sjíždíme k centru Singltreku a " bajková " atmosféra sálá z každého ujetého metru. Samotné centrum je moc hezky řešeno a perfektně zapadá do místa odkud jsou super výhledy na zalesněné vrcholky Jizerských hor. Občerstvení, servis kol, prodejna, kemp i koupání jsou dnes už samozřejmostí. A po cestě jsme poznali, že se působnost a služby Singltreku pořád rozvíjejí. Dobře pro nás.

Vydáváme se po zeleně značené stezce, tzv. Nástupní. Ta je obousměrná a svou obtížností patří mezi nejlehčí na Singltreku. Lze ji tedy v klidu doporučit i rodičům s dětmi, ale o to víc musí ty zkušenější dbát větší pozornosti...pořád je narozdíl od jiných obousměrná. Stezka nás hned zavedla do hlubokých smrkových lesů, nějaká ta louže taky nechyběla a příjemné zpestření bylo několik přejezdů vodních toků po dřevěných lávkách. Míra jede první a udává tempo. S Alešem hodnotíme jeho styl jízdy jako zběsilej a asi měl ten cyklistickej absťák v pokročilym stádiu. Je nakaženej a nejde to léčit. No co. Přidáváme a po dalším kilometru jízdy už svižně kopírujeme s téměř nulovým odstupem každý jeho pohyb. Přejíždíme na červenou stezku, s názvem Rapický okruh, odkud se mou nepozorností dostáváme na Polskou stranu treku a valíme po černé stezce Nad Czerniawa. Zjišťujeme to poměrně brzo, ale na ježdění máme celý den. Uháníme tedy spokojeně Polskem. Začínáme dlouhým stoupáním, pořád nahoru a nahoru a nad hlavami nás provází prosluněné nebe téměř bez mráčku. Dostáváme se k těžkým úsekům trasy a začíná technický ježdění. Jsme nadšení. Na rovný úseky zapomeňte. Míjíme stromy, kameny, skály, přejíždíme valy, kamenné terasy, mírně klesáme, stoupáme, zkrátka každý metr cesty je jiný. Vyhýbáme se odbočce na červenou stezku v Polsku a valíme dál zpátky k našemu původnímu Rapickému okruhu. Cestou dlouhého klesání lesem potkáváme skupinku jezdců. Všímám si jednoho, jehož obličej neodpovídá standardní barvě a tvaru. No tak tohle byl asi hustej pád. Zastavuji a nabízím část své skromné lékárny. Kdepak, kluci jsou vybavený. Rozseknuté obočí a hlava už se zabaluje, ale vyražený zub se na zemi nějak nedaří najít. Popřeji hodně štěstí a jedu zase dolů. Doufám, že to kluci zvládli. 

Přijíždíme na asfaltku a tady nás čeká dlouuuhé stoupání po červené od Lomnického mostu až po Streitův obrázek. Tam jsem už jsem se v zimě proháněl ve sněhu cestou na Smrk. Cesty v Jizerkách jsou celoročně využívány k běžkaření i běhání. Dost ale vzpomínání, jsme tady kvůli Singltreku a navíc v únoru 2014 jsem tady zase. Dáváme lehký oddych před stoupáním a předjíždí nás několik skupinek jezdců. Jsme připraveni a dáváme se taky do stoupání. Jezdci přede mnou, to je výzva. Snažim se udržet si nasazené tempo a za okamžik už mám štrůdl jezdců za sebou. Zůstáváme tři a vzájemně se hecujeme. Táhnu to z druhýho místa, ale klučina přede mnou si přehazuje na těžší převod a opře se do toho. Během okamžiku je fuč! Jak to sakra udělal? Nevim. Ale nahoře společně hodnotíme stoupák jako správnej " roztahovač " plic. Dojíždí zbytek skupiny a zjišťujeme, že další plánovaná trasa Okolo Měděnce je z důvodů těžby dřeva uzavřena. Nedá se nic dělat. Pár odvážlivců objíždí zátaras a valí. My ne. Pokračujeme dál asfaltkou po červené k Libverdskému mostu až k Červenému Buku. Zvedá se vítr. Jsme na opačné straně hřebenu, naší původní strany a fouká. Je to možný?  Stezka konečně mizí v lese a my s chutí zapadáme mezi stíny mladých smrčků a projíždíme jeden z dalších nezapomenutelných úseků. Cestou nám uhýbá skupinka jezdců i jednotlivci. Jezdci na trati jsou ohleduplní. I my jednou budeme, jen co Míra píchne. Vyjíždíme u chaty Hubertka. To je moje srdcová záležitost a původně jsem chtěl být ubytovaný tam. Nebylo místo. No nic, počkám do února. Mimochodem, slovo Hubertka se pro Aleše stane " sprostým " slovem. Je až neskutečný z kolika směrů se k ní dá přijet. Odkládáme kola " na věšáky " a objednáváme si domácí bramboračku. Výborná. Chceme ještě zvládnout jeden dlouhý černý a červený úsek Singltreku. Hlídáme čas, vydechujeme a sdílíme zážitky z jízdy. Bezvadný. Kolem se to hemží jezdci.

Nasedáme na kola a jedeme dál. Cesta se láme hned pod Hubertkou a nabízí nesmírně pěknou a náročnou trasu bukovými lesy s častými kamennými valy, terasy a skokánky. Sjíždíme Hejnický hřeben, černou trasu, kterou s klukama hodnotíme jako nejlepší část Singltreku. Dlouhé a táhlé sjezdy střídá krátké stoupání, prudké zatáčky a bukový les střídá smíšený les s převažujícími smrky a kapradím. Super krajinka.

A při jednom takovém sjezdu mezi kameny na nás Míra něco huláká a zastavuje. Co je sakra? Jé, on píchnul. Stahujeme se mimo stezku a začínají nás míjet davy cyklistů. Míra zkušeně sundavá kolo, plášť a mění duši. Aleš se baví fotodokumentací vzniklé situace a já hledám v mechu ztracenou čepičku z ventilku. Hotovo, všechno je sesazeno, připraveno a Míra se dává do pumpování. Zkušenými pohyby dostává duši do varu a natlačenými osmi atmosférami konečně uspokojuje nejen potřebu svou, ale hlavně potřebu pláště. Upouští vzduch a kontroluje usazení kola i pláště. Vše je jak má být a my jedeme dál. V polovině cesty se dostáváme ke hřbitovu. Nevím, jestli je tam trasa vedená úmyslně nebo je přítomnost hřbitova čistě náhodná. Pomníčky jezdců tam zatím nejsou. Ale něco do sebe to asi má. Mírným stoupáním se dostáváme na louku, kde si otevíráme vrátka přes pastvinu a nám se na oplátku otevírají pohledy na okolí Lázní Libverda. Krásný kraj. Zapadáme do lesa a jedeme cestou necestou. Kvůli pracím v lese je část trasy vedená bůhví kudy jehličím a měkký povrch dává nohám zabrat. Večerníčkový přehoz a mažeme. Dostáváme se na lesáckou cestu a hned prudce zatáčíme do lesa a stoupáme po stezce zpátky k Hubertce. Zase ta Hubertka. Aleš už se o ní začíná zatím zmiňovat. Zatím slušně. Jsme u chaty a odpočíváme. Okolí chaty je zaplněno cyklisty. Vidíme kola různých tvarů a konstrukcí a úžasle sledujeme na co všechno lidi nesednou. Ještě v tom sjíždí takovou raubírnu. Opět zahlédneme pár odřených a potlučených obličejů. Naštěstí nic vážnýho. Dáváme sušenku, domácí koláč a vyrážíme po červené trase Libverdská strana.    

Libverdská strana je opět milé překvapení. Téměř až k Obřímu Sudu valíme z kopce smíšenými lesy a trasu často lemují křoviska a mladé stromky. Taky průseky v lesích nabízí neopakovatelné výhledy na Frýdlantské Cimbuří, Ořešník a údolí Bílého Potoka. Od Obřího Sudu se vracíme širokými cestami směrem k Novému Městu. Zajíždíme do lesa a pořád mírně stoupáme. Nohy už nám dnešní ujeté kilometry dávají sežrat. Bolí. Jedeme červenou trasu Ludvíkovský traverz a po překonání pomyslného vrcholu vrstevnicové cesty klesáme k okruhu Novoměstská strana. Krajina kolem je pořád nádherná. Vyjíždíme u Kyselky a sledujeme jeden z dalších vyrůstajících projektů Singltreku. Od Kyselky zajíždíme do lesa a asi po 200 metrech s hromovitým klením Míra zastavuje a my zjišťujeme, že pro změnu zase píchnul. Nadává, proč zase on? My s Alešem škodolibě pokukujeme a podporujeme ho poznámkami typu : " Jestli nemůžeš Míro, řekni si, dáme odpočinek. Nemusíš kvůli tomu zase prorazit duši. " Lepíme první proraženou duši a po snaze o zoufalé nafouknutí zjišťujeme, že je proražená z obou stran. Kontrolujeme druhou a ta je na tom podobně. Lepíme tedy čtyři díry. Míjí nás asi stovka jezdců a Aleš spokojeně využívá  nečekanou přestávku k odpočinku. Zalepeno, osazeno a valíme dál. Míra už to má natrénovaný! Rapický okruh, část Polské strany, zelená Nástupní a všechny nás žene do cíle chuť na opečenou klobásu a hlavně místní pivo. Podle tempa měl největší chuť Aleš. Valil, že se mi chvilkama vpředu ztrácel mezi stromy. Dojíždíme do centra Singltreku a těžko hledáme místo k posezení. Je narváno. Odkládáme kola  " na věšáky " jen Aleš zkouší dát takticky kolo k myčce. Třeba se ho někdo ujme a umyje. Dáváme si klobásy, pivko, hodnotíme průběh dne a vzhledem k únavě odkládáme pro dnešek jakýkoliv průjezd další trasy. Vychutnáváme si atmosféru Singltreku, obhlídneme obchod a kupujeme samolepy. Je čas jet na chatu. Alešovo kola zůstalo neumyté. Nic no. Nohy už neprohání šlapky kol, ale jakoby pořád makaly. Byla to jízda, máme za sebou nějakých 45 kilometrů v terénu. Ukládáme kola do auta a jedeme zase na chatu.

Po příjezdu na chatu se převlékáme do civilnějšího oblečení a chystáme se připravit na vaření. Večer to jistí špagety s omáčkou a na zítřejší oběd si chystáme gulášovou polívku. V průběhu vaření ještě stačíme slupnout balení párků. Míra zkušeně smaží cibulku a připravuje omáčku. A že se mu povedla. Já s Alešem slévám špagety a zjišťujeme, že dva balíky bylo asi moc. Sakra, to je špaget. Nandáme si a baštíme. Kluci nemůžou, tak to do sebe tlačim co to dá. Dva balíky ale nesnim. Co se zbytkem? Návrh o nabídnutí špaget probíhající narozeninové oslavě vedle v chatě zamítáme a vyzdobíme špagetami smrčky kolem chaty. Polívka je taky hotová, tak mizíme na pokoj. Uleháme do pelechu a necháváme těla odpočívat. Kdybych věděl co se během příštích pár minut stane, vůbec bych sebou ty kluky nebral. V půl sedmý večer a oba chrápou jako špalky!!! Kde jsou ty slibovaný karty a pivo? Co to mám za parťáky?!! Kluci zhluboka oddychujou, zabalený ve spacákách a nemusim bejt zrovna jasnovidec, abych zjistil, že dneska z toho nic nekouká. Uklízim kola z auta ulehám taky. Tak ráno.

Další ráno probíhá v podobném duchu jako den předchozí. Ještě než se vyhrabu z postele, ptám se kluků, jak se dneska vyspali? No do růžova, jak jinak! Dívám se z okna a po větru ani památky. Dokonce i nebe je modrý, dneska bude opět krásně. Nechce se nám hnát se zase do Nového Města, tak se domlouváme na cestě k Hubertce. Přeci jen je od nás asi 1,5 kilometru. Dáme si černou trasu a vyjedeme si na Smrk. Slupneme chleby, dopijeme kafe a padáme před chatu. Je tady další den a další cesty. Vyjíždíme přímo nad osadu a začínáme mírně stoupat, zatím ještě polní cestou. Vjíždíme do lesa a cesta se rychle mění spíš v " necestu ", kterou navíc provází silné stoupání. Díky mé narušené znalosti místních cest a zkratek si vybíráme tu delší a těžší. Jak jinak. Pořád se snažim udržet na kole a makat, ale nejde to. Míra už tlačí a Aleš asi v lese ani nenasedl. Ještě teď slyšim jak mumlá něco o Hubertce. Možná ani nemumlal, ale klel. Už nevim. Kola jsme vydřeli lesem na asfaltku a sjíždíme kousek k Hubertce. Černá trasa Hejnického hřebenu se nám líbila nejvíc, takže se nezdržujeme a hned jí sjíždíme. Nikde ani noha. V neděli ráno je trasa jenom naše. Ani nevim, kde se v nás po včerejší jízdě vzalo tolik sil, ale cestu si dáváme v neuvěřitelnym tempu a pro mě je průjezd trasou opravdovým adrenalinem. Fakt fofr. U hřbitova čekáme na Aleše a zjišťujeme, že po včerejším ježdění mají jeho nohy fakt dost. Statečně se ale pere s přibývajícími kilometry a dojíždí s náma podle plánu zase zpátky na Hubertku. Fuj, zase to slovo! Už se o ní vůbec nevyjadřuje hezky. Domlouváme se co dál a Aleš se rozhoduje další jízdy neabsolvovat. Přeci jen je to na Smrk záběr pořád do kopce. Vrací se.

My se s Mírou pouštíme do dlouhého a táááhlého stoupání až pod Nebeský žebřík. Naštěstí je to po asfaltce, přesto nám svým neobvyklým stoupáním nepoleví ani na vteřinu. Od Hubertky jedeme k Červenému buku a zatím si ještě stíháme povídat. Než ale vystoupáme asi 2,5 kilometru ke zkratce od Hubertky, na povídání už neni chuť. Funíme a dřeme nahoru. Míjíme Hřbitovní stráň, Francouzské kameny a už se blížíme k Tišině. Výhledy kolem a krajinu nevnímám, slepě zírám před sebe a pořád šlapu. Dojíždim k Tišině a čekám na Míru. Dojíždí mě a opět spolu jedeme dál k Nebeskému žebříku. Kupodivu ani nekleje. Ale bude. Konečně dojíždíme k Nebeskému žebříku a třebaže jsem Mírovi říkal, že to na vrchol Smrku nebude žádná sranda a kola určitě poneseme, tohle nečekal. Stoupání nahoru se zespoda zdá nekonečný. Opravdu trefný název, Nebeský žebřík. Hážu kolo na rameno a vykračuju si po kamenných schodech vzhůru. Míra jde statečně za mnou, ale po několika desítkách vystoupaných metrů mě zasypává sprškou nepěkných slov. Vydrrrrž! Povzbuzuju ho, za chvíli tam přece budeme. Klučina, kterého jsme dole potkali nám nepřál hodně štěstí nadarmo. I když si při odchodu ťukal na čelo. Já věděl co mě čeká, ale Míra...ten mi dal! Při vystoupání k dalšímu a dalšímu horizontu se cesta zase prodlužuje a jakoby nikde nekončila. Tolik sprostých slov najednou jsem dlouho neslyšel. Kdybych si je zapisoval, mohl bych vydat slovník. Ale ty panoramata! To je nádhera. Kamenné terasy střídá promáčená zem a Míra si v těch nášlapech připadá jako ve střevíčkách. Nadává. Do toho terénu se to fakt nehodilo. Nahoře mi Míra prozrazuje, že už mě nemá rád a chce se vrátit za Alešem na chatu.  Ale nebrečí, je to velkej kluk. Už jen kousíček. Vystoupáme k vyhlídce a už zase konečně sedáme na kola. Jedeme Puďasovo styl " večerníčka "! Hlavně, že jedeme. A už jsem mezi špičkami klečovitých smrčků a borovic zahlídl vršek rozhledny. Konečně. Dojíždíme k rozhledně. Vylézáme po kovových schodech na vrchní terasu a kocháme se okolními pohledy na hory. Nádhera. Všechno je skoro zapomenuto, i když na dnešní výpravu Míra určitě nezapomene. Slézáme dolu a od místního potulného prodavače kupujeme lahváče Konrádské jedenáctky. Prodávají ho tu v rámci akce " Konrád až na Smrk ". V zimě tady na mě nikdo nečekal, když jsem to vybíhal v závějích sněhu a měl chuť na grog. Ale tenkrát mě pohostila skupinka dvanácti lidiček na sněžnicích. Vyfotili se se mnou jako s přírodním úkazem, dali napít čaje a nechali mě pelášit dál. Fotíme se s Mírou před rozhlednou, u nejvyššího místa Smrku a sjíždíme dolů. Nedá se moc valit, cesta je často přerušovaná hlubokými rýhami pro odtok vody. I tak jsme za chvilinku u Tišiny a využíváme zkratku přímo k Hubertce. Ta není pro kola moc vhodná. Sjíždíme opatrně a neustéle se vyhýbáme ostrým a velkým kamenům. Ruce bolí. Šup, míjíme jezdce u Hubertky a valíme pořád dolů. Zase kameny, pořád kameny. Netrvá dlouho a jsme u osady. Aleš už ohřál polívku, takže se pouštíme do bašty. Rychle se převlékáme a dáváme sprchu. Přeci jen se vrácíme do civilizace a chceme vypadat jako lidi. I když u některých z nás ani koupel k polidštění nepomohla.

Domů se všichni vracíme hrozně spokojení. Podařilo se nám zase o něčem jenom nemluvit, ale taky to konečně uskutečnit. Jizerský hory jsou nádherný a moc rád se do nich vracím. Singltrek je ojedinělý projekt a všechna čest nápadu a realizaci provedení. Velký sen se stal skutečností. Díky klukům, že jeli a škoda těch, kteří nejeli. Příště se nás sejde určitě víc. Singltrek by si bezesporu užili. Díky Mírovi, že se nebál pustit se do toho se mnou. Díky Alešovi, že mu stačilo patnáct minut vyprávění u piva a rozhodl se jet s náma. Díky klukům z Jizerky za prima ubytování. Díky těm  " nahoře " za úžasný počasí. Díky všem co se podílejí na fungování Singltreku a díky všem doma, kteří nás podporují a mají nás rádi. I my máme rádi je!