Horská výzva ROCKPOINT 2013

• Horská výzva ROCKPOINT 2013

7.- 8.6. 2013 -  2.závod, areál Zadov, Šumava

Takže doposud se všechny " malé - velké " závody ukazovaly jako drobné přípravy na nadcházející ochutnávku horského závodu dvojic, což byla sakra velká výzva, navíc horská výzva, ale to pokušení, proč to nezkusit bylo silný. Původně jsem se přihlásil za Cyroto team a můj parťák měl být Rosťa, bohužel nadcházející okolnosti způsobily, že se Rosťa závodu nemohl zúčastnit a mým spolubojovníkem pro závod se stal Dan Matyuš z klubu SKMP Kadaň, za který jsme nakonec závod odběhli. Pravidla organizátorů byla jasná. Přihlásili jsme se do kategorie half, což byla poloviční trasa, s délkou 39km po hřebenech Šumavských lesů a hájů. 7.6. jsme v odpoledních hodinách vyrazili vstříc novému dobrodružství. Cesta proběhla bez problémů, areál byl pěkný a my se na Zadově lehce proběhli, spíš na protažení...co jsme nenatrénovali do teď, už stejně nedoženeme. Kolem se to hemžilo běžci, každý dolaďoval výstroj, oblečení, zkoušel čelovky, doplňoval láhve a camelbacky a napětí před startem bylo s přibývajícími minutami stále silnější. Odstartoval závod long, 78km...smekám před všemi zúčastněnými, především je neuvěřitelný výkon vítězů, dvojice našeho vynikajícího triatlonisty Petra Vabrouška a reprezentanta ČR ve skyrunningu Zbyňka Cypry, kteří doběhli do cíle za 8 hodin. My vstávali a oni dobíhali do cíle. Fakt respekt. Teď už se to blížilo nám, nasnídat, obléct, doladit, vykonat důležité " potřeby " a už se jen protahovat, rozhýbávat a čekat na start. Moderátor už nás svolával ke stratovnímu poli, Dan mě táhne co nejblíž ke startovní čáře a ještě si probíráme taktiku závodu. Do kopců půjdeme, roviny a sešupy seběhneme. Prostě si to jdeme zkusit. Odpočítávají se poslední vteřiny do startu a my vyrážíme. V chumlu běžců se každý motáme na jiné straně, ale po očku sledujeme jeden druhého. Odděluje se přední skupinka běžců, je nás asi 10 a pomalu s přibývajícími metry vydobíjíme přední pozici. Stoupání do kopce a my zjišťujeme, že jsme první. Sakra, jen to nepřepálit, přeci jenom nám chybí zkušenosti. Probíháme vrchol s meteorologickou stanicí a mírným klesáním se dostáváme na štěrkovou lesní cestu. Po pár kilometrech zjišťujeme se skupinkou asi 3 dvojic, že jsme přehlédli značení a jsme bůhví kde. Instinkt jedné zkušené běžkyně zavelel dolů, atak se smířenlivě vydáváme dolů a já se modlim, ať se tudy nevracíme nahoru. Po seběhu asi 2km jsme zahlédli dvojici běžců, která zapadla z cesty do lesa a na stromech konečně spatříme značení trasy. Do žil se nám vlila nová krev a tempo s jakým jsme se s Danem vrhli do hltání nadcházejících lesních kilometrů, převapilo nejen nás, ale i běžce za námi. Předbíháme spatřenou dvojici. Cesta vedla opět pár kilometrů lesními stezkami, potokem, po kamenitých výběžcích a naše lýtka začalo zdobit pravé nefalšované Šumavské bahno. O promočených botách radši ani psát nebudu. Při každém prošlápnutí kaluží zacákám Dana a on mi to šibalsky oplácí při každé příležitosti. Kde jsou sakra další závodníci? Vybíháme na cestu a pořád mírně klesáme...tempo je super. Před jedním podnikem nás udiveně sledují místní vyznavači chmelového moku a za mimořádného povzbuzování se stíhám zeptat, jestli už někdo proběhl. Prý jsme první. Super. Cesta nás dalších pár kilometrů táhne po asfaltce dolů a mě je jasný, že co seběhneme, budeme muset zase nastoupat. Otáčíme se o 160 stupňů vlevo a je to tady. Nasazuji si tempo a snažím se ho vydržet až na vrchol. Od Dana se mi dostává slovní podpory, žbrblá něco o magorovi a já na něj pokřikuju, ať mákne. Skvěle se doplňujeme. Pomalu, ale vytrvale si stoupám a ohlížím se za Danem...pojď, pojď, pojď!!! Ten kluk mě musí nenávidět. Jde ale o závod dvojic, takže čekám. Jen co se přiblíží na pár desítek metrů se dávám do běhu. Nechci vědět, na co myslí. Při závěrečném stoupání před první občerstvovačkou, která nás čekala v polovině trati nás začíná dohánět první dvojice. S klukama prohodim pár slov, podpoříme se a s úsměvem sleduji jak se pomalu ztrácí v lesích. Ještě se mi je podaří dvakrát doběhnout, ale u očerstvovačky už pelášili pryč a tam jsem je zahlédl naposled. Aaaaa, občerstvovačka. Hltám kelímek vody, skousnu trojuhelník melouna a popohánim Dana k běhu. Jinak škála občerstvení byla pestrá. Od koláčů, přes buchty po uherák a špek. To by mě sakra prohnalo. Dan si po mém naléhání ťuká na čelo, ale statečně vybíhá. Dlouhé rovinky Šumavských hřebenovek po asfaltu ne a ne utíkat. Po cestě nás lemují davy cyklistů a domorodců. Všichni s udiveným výrazem poslouchají co to tady běžíme. A to neví, že běžíme půlku. My jsme pro ně marťani! Ale co jsou sakra ty na trase long? Probíháme známé vesničky a lokality Šumavy. Zhůří, Horská Kvilda, Kvilda, kolem Vltavských strání. Tam na nás čekala druhá a taky poslední občerstvovačka. Dana mám pořád lehce za sebou, ale obdivuju jeho vůli. Je silnej a nevzdává se. Opět se napiju, slupnu meloun a chci běžet. Do mapky nám u kontroly zapisují účast. Dana připisují ke mě, jeho mapka nevydržela nápor kaluží, potu a špíny. Vybíháme. Kupodivu mě zatím nic moc nebolelo, ale to všechno se za okamžik změní. Dan je super, drží si tempo a navzdory vyčerpání a nenávisti ke mě, drží basu a maká. Zabíháme do lesů a v nohách máme uctihodných 33km. Za chvíli to máme za sebou. Z mapky vím, že nás čeká ještě dlouhé, ale fakt dlouuuhé stoupání lesní cestou. Takže čekám kdy to přijde. Míjíme závodníky trasy long...podotýkám, že startovali ve 23*30 a my je začali potkávat kolem 13*00. Prostě obdiv všem trasy long. Smějí se, podporují nás a hecují k lepším výkonům. Běh lesem nám sedí. Cítím stehna, křeč v tříslech a začíná mi docházet, že poslední kilometry budou těžký. Přichází dlouhá táhlá cesta s mírným stoupáním a na záda nám začíná dýchat další dvojice. Z kategorie mix. Vždycky, když zahlédnu horizont a doběhneme tam, šup...dalších  půlkilometru k příštímu horizntu a dál a dál a dál!!!!  Konečně jsme nahoře a začínáme klesat dolů. Předbíhá nás další dvojice,  se kterou sebíháme v těsném závěsu až k lesním stezkám. Tam nás nějaký závodník z trasy long, po uběhnutí půlkilometru z kopce vrací zpátky. Běžíme prý špatně, tady je to pro " longaře " . Ty vole. Jsem hotovej a s naší stíhající dvojící se vracíme zpět. To se ukáže jako kritický úsek trasy. Začali mi křeče, lýtka, stehna, děsný. Dan odfrkává, kroutí hlavou, ale běží. Křeče má už dávno. Na odbočce do lesa po uběhnutí dalšího půlkilometru zjišťujeme, že jsme špatně a ten " kolík " co nás vrátil zpátky byl " vedle jak ta jedle ". Vybíháme s Danem z lesa a spíš instinktivně se dáváme doleva po asfaltové cestě. Hele, vlek!!! Jsme tady, teď už jen sešup dolů. Sebíháme z kopce a každý krok už je se zatnutýma zubama a  silnýma křečema. 800 metrů seběhu sjezdovky po uběhnutých 40 kilometrech si vybírá svou daň. Dan padá, leží, naříká...křeč jako prase. To nedoběhne, sakra, musíme. Přeskakuju kmen smrku a padám taky. Do hajzlu, křeč. Držim se za stehno, napínám lýtko a snažim se s narovnanou nohou pajdat k Danovi. Zvedá se, padá. Ještě si to párkrát zopakuje. Chvíli to trvá než se dá do pohybu. Vybíháme dolů a nohy bolí. Jenže před sebou už vidíme cíl. To je krásný pocit. Chytáme se kolem ramen a společně protínáme pomyslnou cílovou pásku. Gratulujeme si, radujeme se a se skvělým pocitem obléháme občerstvovačku. Odepínají nám čipy a zjišťujeme, že jsme na neuvěřitelném druhém místě!!! Čas v cíli 4:08:38 a v nohách dle gps, co jsem měl u sebe něco pře 40 kilometrů. Super! Nemůžeme tomu uvěřit. Přiťukáváme si s Danem nealkoholickým pivem a nezůstane u jednoho. To je pocit, my jsme druhý?!!! Ležíme a necháváme tělo odpočívat. Jakýkoliv pokus o protáhnutí nebo zutí bot končí silnou křečí, atak ležíme a ležíme. Nakonec jsme se dali do kupy, převlékli, najedli a čekali na vyhlášení. Původně to nebylo v plánu, ale postavit se " na bednu "??? Kdo by nechtěl?! O tom se mi ani nesnilo. Celkově jsem tedy na třetím místě, přece jsem psal jak nás dotáhl pár z kategorie mix, ale v mužích jsme druzí! Nádhera. Po doběhnutí závodu a zklidnění adrenalinu v krvi si uvědomuji, jak zamakal Dan. Je to bojovník s velkou vůlí a srdcem. Po doběhnutí říkal, že už ho nikdy nikdo na takový závod nedostane, ale víte co říkal za pár dní...??? Krásný závod.  Skládám poklonu nad pejskaři, kteří pádili i se svými mazlíčky v kategorii dog treking a zároveň i nad lidmi, kteří byli téměř o generaci starší a šli se zkrátka " projít ". Většina jejich vrstevníků na zahradě obkopává záhonky, lamentuje nad politickou situací a večer sleduje další díl oblíbeného seriálu v televizi. Oni vyrazili na Horskou výzvu. Na třetí závod v Krkonoších jsem se díky odpadnutí dvou parťáků krátce před startem nedostal. Nedá se nic dělat. Závod dvojic, je úplně o ničem jiném. Jste v tom spolu, dva .Člověk by si ho měl určitě zkusit a zvážit s kým do něj jít. Nemusí to být zrovna příjemná zkušenost. Poznal jsem, že to za to stojí a jsem nadmíru spokojený. Výhra byla třešničkou na dortu.  A ani noční cesta za volantem domů, únava po běhu a nedělní vstávání ve 4*00 na ranní  směnu mi pocit z dobře zmáknutého závodu nepokazila. Jen o dva dny později se mi na nehtech u nohou objevily fialově zabarvené štěnice z dlouhých seběhů. Ale ještě dnes se mi při vzpomínce na závod vrací příjemné mrazení v nohách a tělo zaplavuje endorfinem. Hned bych vyběhl znovu...