Krušnohorský Bike 2013

• Krušnohorský Bike by Petr Škrába

Když už nás vytáhl Míra na Doupovský okruh, pověřili jsme taky Péťu, ať nás  vezme na jeho prověřené a oblíbené trasy. K ránu 7. září jsme se sešli u Povodí Ohře v Chomutově, patřičně nabuzení, odpočatí a hlavně natěšení na pořádnou jízdu. K místu srazu za námi na poslední chvíli dorazil i Pavel, který je taky od nás z práce, ale se svými 55 lety téměř o generaci starší. Je krásné ráno a blížící se podzim nám nabízí jeden ze svých slunečných a teplých dní. Je devět hodin a my svižným tempem pomalu stoupáme Bezručovým údolím po nové cyklostezce, často využívané i bruslaři a běžci. Míjíme První Mlýn, Druhý Mlýn a u Třetího Mlýna odbočujeme doprava odkud nám začíná to pravé horské stoupání, po asfaltové silnici přímo k vodní nádrži Kamenička. Pěkně se při stoupání zapotíme, ale nejeli jsme sem na dovolenou. Kamenička je nádherná, zdobená kamenná hráz, čistá voda s hejny ryb a to všechno v obležení krušnohorských lesů. Naše cesta vede pořád nahoru. Asfaltový povrch vystřídala travnatá cesta, místy zasypaná štěrkem. Za to okolní krajina je úžasná. Jakoby jsme se na chvíli ocitli na Šumavě. Dáváme si lehkou přestávku a většina z nás shazuje jednu ze svých vrstev oblečení. Konkrétně u Pavla, se to později ukáže jako velká chyba. Ale dál k cetě vzhůru. Pořád ještě stoupáme. Míjíme Jelení vrch a brzy se ocitáme v horské příhraniční vesničce Načetín. Naše další cesta pokračuje podél hraničního potoka směrem na Kálek. Pro změnu se zase proháníme po asfaltu. Kilometry pěkně přibývají a tempo je slušný. Pavel se statečně drží. V Kálku naše cesta zamíří k Načetínskému potoku a dál lemuje turistické značení po zelené. Cestou potkáváme pár cyklistů a s úsměvy se zdravíme. Ale na sčítání houbařů by mi nestačili ani prsty nás všech dohromady. Kam lidská noha nikdy nevkročila jsou teď houbaři. Po několika kilometrech místy zablácené cesty smrkovým lesem, odbočujeme na bývalou Gabrielinu Huť. Chválíme Péťu a jeho dosavadní výběr trasy. Humor nám nechybí ani při dalším stoupání. U rozcestníku Telčského potoka vystoupáme k rozcestníku Rudolický rybník a Pavel už se nám začíná trošku vzdalovat. I tak všechna čest. V jeho věku bych rád jezdil alespoň jako on. Zvolňujeme. Dáváme si pauzu a svlékáme další vrstvu oblečení. Ty, kteří už nemají co svlékat, zůstavají jako doposud. Tyčinky, perníky, banány a jedeme dál. Krátce na to nás Pavel volá. Jeho nosič na zadní části kola už nenese červenou bundu značky Adidas. Zíráme na prázdný nosič. Shodujeme se, že mu spadla nejspíš při sjezdu u potoka, což je minimálně 10km zpět a to není jistý, že už nezdobí svršky někoho jiného. Škoda. Pokračujeme dál a pomaličku se blížíme k Lesné. Já chtěl od začátku cesty na vrchol Jedlové, takže se s klukama odpojujeme od Pavla a sjíždíme šupem k Jedlové. Cílové stoupání už nám dává zabrat. Přeci jen už máme v nohách téměř 50 kilometrů. Šťastný, že jsem viděl vysílač na vlastní oči pádim s klukama zpátky na Lesnou. Cestou potkáváme cyklisty. Potěšil nás asi pětiletý klučina, který pelášil s rodičema taky z Jedlové. A ta cesta nahoru...borec. Na Lesné odkládáme kola a Pavel si vychvaluje snězeného pečeného králíka. Na Lesné je fakt krásně. Přiťukáváme si malým pivkem a vstřebáváme dosavadní zážitky. S Mírou si dáváme dohromady 1+1 a je nám jasný, že zpáteční cesta musí být co nejkratší a rychlá. Přeci jen nás od kluků zatím oddělují rodičovské povinnosti a čas, který jsme ježděním trávili už byl nad původní plán. Je rozhodnuto. Z Lesné pádíme přímo strmou cestou kolem Pyšné a Pavla necháváme za sebou. Parádní sjezd lesními cestami, vyzdobené kvalitními balvany a vymletými strouhami, dávají našim kolům co proto. V jednom místě se mi dokonce nezdá velké kymácení řidítek a zavčasu zjišťuji, že se mi povolilo přední kolo. Fuj, to by byla tlama. Poctivě utahuju a dál už jedu mírně, s neustálým pozorováním páky. Cestu lemují bukové lesy a mě prostředí připomíná Jizerské hory. Netrvá dlouho a jsme v Drmalech. Podél převaděče projíždíme Jirkov a část Chomutova po cyklostezce kolem Zooparku. Tam se s námi loučí Péťa. Stiskneme si pravicí a všichni víme, že tahle " výprava " nebyla poslední. S Mírou dojíždíme k autu a nohy už nám svou únavu dávají silně najevo. Ujeli jsme uctihodných 66 kilometrů, ale co je to proti Péťovo 83 kilometrům. Krušné hory mají své neutuchající kouzlo. Projeli jsme jen část, ale já  jsem hrozně rád, že jsem mohli nakouknout do nezapomenutelných míst, kam se budeme rádi vracet. Svůj podíl na tom má i Péťa, pro něhož jsou tato místa srdeční záležitostí. My děkujeme, že jsi nás nechal " nahlédnout ".