Krušnohorský Everest 2013

• Krušnohorský Everest 2013  12. - 13.10. 2013, slalomová sjezdovka Bouřňák

Když si člověk představí jak vysoký je Mount Everest, napadají ho různé myšlenky. Někdo omdlévá jen z představy té ohromné výšky, někdo nechápavě kroutí hlavou nad těmi blázny, kteří na vrchol světa šplhají, dalším stačí pouhý pohled na fotku hory a s šibalským úsměvem prožívají příjemné mrazení v těle no a potom je těch pár šťastnějších, kteří na vrchol vyšplhali. I mě Mount Everest fascinuje, a když jsem objevil na stránkách extrémních závodů jeden s názvem Krušnohorský Everest a přečetl si propozice, nešlo odolat. Musel jsem se přihlásit. Pro přiblížení závodu, jde o vybíhání a sebíhání slalomové sjezdovky Bouřňák u Teplic. Závod je určen pro tříčlenná družstva a každý musel vyběhnout minimálně dvakrát s tím, že kdo chtěl překonat nastoupáním nejvyšší vrchol světa 8848 m.n.m. musel vystoupat nahoru 12x. Jako tým tedy 36x. Sjezdovka je totiž dlouhá 700 metrů s převýšením 256 metrů. Limit je dvanáct hodin, tak proč ne? Zkusil jsem si před tím vyběhnout pár vrcholů kolem Kadaně, ale žádný svou délkou a stoupáním neodpovídal závodní trati. To bude asi něco. Jako další úkol bylo sehnat patřičně motivovaný a bláznivý parťáky, kteří by do toho šli se mnou. To se nakonec ukázalo jako nejjednoduší. Stačilo sdílet událost na facebooku a parťáci byli na světě. Mým druhým spolubojovníkem se stal Tonda a krátce na to, se třetím členem týmu a dalším spolubojovníkem stal Péťa. Asi čtrnáct dní před závodem jsme si s Tondou domluvili společný trénink nočním výběhem na rozhlednu Svatý vrch. Nahoru to šlo, ale cestou dolů jsem si nepěkně zvrtnul kotník a bylo po tréninku. Vlastně jsem si myslel, že i po sezóně. Kotník do rána otekl, nad patou se objevila krevní sraženina a chůze nebyla příjemná. Radši jsem si skočil k doktorovi a naštěstí, což se ukázalo jako zlomový bod, to nebylo zlomený. Diagnóza jasná. Klid, ledovat, nenamáhat a tři týdny bez sportovních aktivit. To nepřipadalo v úvahu. Bohužel mi pár dní po přihlášení dorazil email od organizátorů, že je startovní pole týmů obsazené a budeme jako náhradníci v případě, že by nějaký tým odpadl. Sakra, já se tak těšil. Zprávu píšu klukům a čekáme, nic jinýho nám ani nezbývá. Přesto věříme, že to vyjde. Za pár dní mi přichází email, že se startovní pole závodních týmů rozšiřuje a pokud máme zájem, stačí zaplatit startovný a můžeme přijet. Super. Hned o víkendu jsem na zkoušku absolvoval víkend na kolech v Singltreku pod Smrkem a vzhledem k odeznění bolesti kotníku byl pro mě Krušnohorský Everest nevyhnutelný. Žádný další výjmečný trénink už jsme neabsolvovali, kromě Péti, který si několikrát zkusil vyběhnout sjezdovku Pyšná. Jeho poznatky se shodovali se zkušenostmi trénujících závodníku z jiných družstev. Vybíhat se nevyplatí...stačí jít s hůlkama. Člověk míň trpí a časy jsou stejný. Takže taktika byla jasná. Střídat se po výstupu pořád dokola, s hůlkama a snažit se, se při seběhu nezranit. Dny ubíhaly a den "D" nadešel.

Je sobotní ráno, den závodu a všichni společně jedeme směr Teplice k Mikulovu, kde je naše dnešní výzva...slalomová sjezdovka Bouřňák! Jelikož celý předchozí den propršelo, jedeme nabalení s taškama a batohama nacpanýma náhradním oblečením. Dnešní předpověď počasí pro nás nevypadá zrovna příznivě. Má pršet. Vrcholky kopců jsou zahaleny v silné mlze a my čekáme čím překvapí sjezdovka nás. Když extrém, tak extrém! Do Mikulova přijíždíme lehce před 10*00 a v zázemí prostoru závodu vrcholí přípravy. Jdeme se podívat pod sjezdovku a vidíme jen její část. Vrcholek zahaluje mlha a kdosi z místních podotýká, že je vidět asi třetina. Ty vole, to bude asi hustý. Mlhavé a sychravé počasí nás zahání do prostorů Cepínu, kde si dáváme čaj, polívku a kolem se to hemží dalšími závodníky. Blázni se prostě přitahujou, zdravíme se a společně hodnotíme stoupání kopce. Jdeme si k organizátorům závodu pro karty k závodu, podepisujeme, že startujeme na vlastní nebezpečí a necháváme si na tvář napsat číslo týmu. Pro dnešek jsme 26. Každý v týmu dostal kartu odlišné barvy, kde je připraveno dvanáct políček a název týmu s číslem, jménem závodníka a při každém výstupu se musí ohlásit kdo právě vybíhá, kdo vyběhne po něm a hlavně musí po návratu z vrcholu ukázat svému rozhodčímu procvaknuté příslušné políčko. Převlékáme se do běžeckého oblečení, navlékáme rukavice, připravujeme trekové hole a jdeme si  vyslechnout připomínky organizátorů k závodu. Budu vybíhat jako první, takže se protahuju a rozhýbávám. Nervozitu necítím, ale napětí se ve mě hromadí. Jsem zvědavej jaký to bude až nahoru. Na startovní čáře nás stojí 29 a netrpělivě čekáme na odstartování závodu. Přejeme si s klukama vzájemně hodně štěstí, ale to už se začínají odpočítávat poslední vteřiny. Start. Lehce vybíhám, očima sleduju terén před sebou a volím trasu přímo rovně kupředu v pravé části sjezdovky. 

Říkám si, ať to nepřepálim. Přeci jenom nás čeká ještě hodně výstupů, dlouhá a náročná cesta, jenže mozek si prosazuje svý. Rvu to nahoru, zhluboka vydechuju, odpichuju se holema a stoupám. Terén je náročný. Tráva mokrá, půda pod ní promáčená a vrcholek se přibližuje hooodně pomalu. Ještě, že je v mlze. Asi je to tak lepší. V první třetině protíná sjezdovku napříč cesta a ve druhé ještě jedna. Ty se stanou pro mnoho závodníků orientečním bodem a ukazatelem, kolik člověku ještě zbývá nahoru nebo dolu. Po druhé cestě, přichází ještě prudší stoupání a já se přesouvám k vyšlapané cestě a kopíruju ji. Nemůžu pobrat dech, v puse cejtim sladko, jako když mi z nosu teče krev a je mi horko. Při dalším výstupu musí bunda dolů. Přichází konec strmého stoupání a mě připadá, že jdu po rovině. Někdo tam nahoře byl milosrdný a konečná cesta k vrcholu nevykazuje tak brutální stoupání. Kolem je mlha a je vidět jen na pár kroků. Procvakávám si jedničku a už tušim, že procvakat všech dvanáct políček bude dneska fakt krutej boj. 

Dolů se ženu jako blázen. Zatím to ještě nevnímám, ale když to nyní srovnám s posledním seběhem, určitě bych se dopočítal rozdílu deseti minut. Letim na hraně svých možností a je s podivem, že nepadám. Dobíhám jako třetí, což není vůbec podstatný a na startovní čáře na mě čeká Tonda. Pozdravíme se poklepem sevřených pěstí, vzájemně se povzbuzujeme a Tonda vybíhá nahoru. Já si jdu nahlásit doběhnutí a ukázat procvaknuté políčko. Trošku se motám a cítím, že budu asi zvracet. Procházim se kolem chaty, oddechuju, protahuju se a můj organizmus se pomalu dává dohromady. Cpu se banánem, piju čaj a zajídám ho perníkem. Je potřeba doplnit energii.

Do Péti cpu své první dojmy z trati, řešíme cestu a pohledem vzhůru na trať očekáváme Tondu. V dálce z mlhy se pomaličku ukazují první postavy a zatím se nedá rozeznat kdo je kdo. Dočkáme se. Po chvilce už vidíme Tondu. Peláší dolů a Péťa nervózně vyčkává. Už se nemůže dočkat. Potleskem přivítávám  spolubojovníka a podporujeme Péťu při výběhu. Tak jako předtím i teď s Tondou hodnotíme trať a výběh. Nahoře přeběhl můstek a vlastně ještě s několika závodníky lehce zabloudil. Až vybíhající závodníci zpod můstku ho přivedli k místu kde si procvakává i on své první políčko. Dáváme si zase banán, perník. DJ nám zvedá náladu perfektní hudbou a vytváří příjemnou atmosféru. Každý si pošlapává do rytmu. I při výběhu nás doprovází známé hity, které ve vrchní části svahu pohltí horizont a mlha a člověk najednou vnímá jen tlukot svého srdce a zrychlený dech. Cestou zpátky je to ale příjemné znamení, že už se blíží k cíli. 

S Tondou vyhlížíme Péťu a jeho pronikavě bílé " štrupny " se ukazují jako výborné poznávací znamení. Už se řítí a já se jdu znovu připravit na startovní čáru. Takže podruhý. Zdravíme se stejně jako předtím a já se rozebíhám přímo naproti svému dalšímu utrpení. Teď musím trošku zvolna. Ale stejně se snažím vydat ze sebe maximum. Další závodníci mě podporují a i já se snažim na oplátku po cestě, ať už vzhůru nebo dolů, hecovat ostatní. Cesta je podobná jako první. Neutíká to, pořád stoupám, zírám před sebe a snažim se udržet si za každou cenu započatý rytmus. Nahoře procvakávám druhé políčko. Teď dolů. Zase to ženu. Měřim si čas. Střídá mě Tonda, pořadí necháváme stejný. Zhoršil jsem se asi o minutu a něco. Napodruhé za 17 minut. Dobrý čas, říkám si, jen to udržet.  Vyčkávání mezi běhy parťáků jsou dlouhý, nohy tuhnou a chladnou. Ale jak řekl Péťa, čekání na první běh bylo nekonečný, všechny následující mohly být klidně o něco delší.

Pořád vybíháme, sebíháme, tlačíme do sebe energii v podobě banánů, perníku, čaje, protahujeme se a zase vybíháme a sebíháme. Všude kolem je rušno. Startovní pole nezůstává ani na okamžik bez závodníků. Máme za sebou čtvrtý výběh a dochází nám díky ztrátě, kterou začínáme nabírat, že vrchol Everestu nám pro dnešek uvízne v nedohlednu. Smiřujeme se s tím, že dnes to dotáhneme do posledního  " výškového tábora " před vrcholem. Když to dáme každý desetkrát, bude to akorát. Kolem nás se střídají týmy jako na běžícím pásu. Jeden ze závodníků to dává za čtrnáct a půl minuty! Jak to??? To jde?!! Na trati je i další dobrodruh, který běhá sám a točí to pořád dokola. Já mám čtvrtý výběh na střídačku s klukama, on sedmý. Respekt! Počasí kolem se zhoršuje a začíná pršet. To nám ještě chybělo. Schováváme se kam to jde a plocha kolem zázemí stanů se pomalu mění v blátivou kaši. Pravda je, že při výběhu i seběhu déšť vůbec nevnímám. Ostatní to mají asi podobně. Dobíhám popáté a jdu se převléknout. Nohy bolí, pálí, snažim se udělat dřep, abych se rozhýbal, ale už to začíná být problém. Dávám si polívku. Pěkně zahřeje a chtěl bych čaj, ale nejsou kelímky. No, tak to jsem nečekal. S klukama hodnotíme dosavadní průběh jako fakt extrém a nějak si nedovedeme představit, že ještě nejsme ani v půlce závodu. Déšť se mění v nepěknou průtrž.  Lije a lije. Vzhledem k tomu, že nikde není místo, chodíme se ukrýt do auta. Bohužel mi ale dělá velký problém ztuhnutí nohou. Musím chodit. Zabíhám do Cepínu a nalévám se kolou. Po dalším výběhu mi při změně v rytmu kroků těsně před vrcholkem začnou silný křeče.  Tak to mi ještě chybělo. Po zkušenosti z Horské výzvy na Šumavě vím, že by to byl pro mě konec. Opět se po seběhu, který už se změnil v lehký klus, vydávám do Cepínu. Nechávám si do dvojky nalít vodu a přimíchat asi půlku slánky. Personál mě s úsměvem sleduje,  a diví se, že nezvracim. Když jsem nezvracel po prvním výběhu, teď už to vydržim. Kluci toho mají taky dost. Boty promočený, nohy rozmáčený, po pádech při sebězích všude bláto a při výhledu vzhůru k trati doufáme, že už náš parťák nevyběhne. Ale vždycky se ukáže. Setmí se brzo. Déšť a mlha tmu ještě umocní, ale máme co jsme chtěli. Dávám si redbulla, ale křídla nikde. Pořád je to nahoru horší a horší. No lepší to nebude. Trať ozdobí záře čelovek a je zajímavý sledovat pohyby závodníků. Na tabulce se objevují průběžné výsledky a naše sličné rozhodčí je pilně doplňují. Ve tmě, mlze a v tom dešti se tempo klesání silně zpomaluje. I nahoru mi to několikrát podjede. Nebýt trekových holí, asi bych se spíš plazil než šel. Kluci se statečně drží, navzdory tomu, že toho máme všichni plný zuby. 

Déšť chvilkama ustává a dokonce se mi podaří být jednou na vrcholu a vidět protější svah, dole zázemí závodu a na nebi hvězdy. Ale při příštím výběhu na vrchol mě zase provází déšť a dokonce se zableskne a zahřmí. Pěkná podzimní bouře. Stehna bolí, už ani nepokrčim nohy. Výběh ze startu je zpočátku s bolestí, než je rozhejbu. Ale nahoře křeče nemám...solný roztok zabral. Blíží se desátá hodina a " odbíhám " si svůj devátý výstup. Bolí to nahoru i dolů. Při vyčkávání dalšího výběhu pořád chodim dokola a nemůže přestat. Jinak je po mě. Stehna s Tondou průběžně mažeme koňskou mastí. Nevim, jestli to pomohlo, ale podle neutuchající bolesti asi ne. V promočených botách mě dře obinadlo staženého kotníku. Kupodivu kotník pořád drží, i když bolí. Divim se, že necítim bolest v koleni a v kyčli. Jen ta prokletá stehna. Nejrychlejší tým dosahuje Everestu kolem desáté večer. Neuvěřitelný. Dalším neuvěřitelným kouskem je výkon již zmiňovaného závodníka, který absolvoval výstupy sám, pořád dokola. Objevil se na trati při sestupu. Krůček po krůčku se pohyboval po třiceti centimetrech a statečně došel až k cíli kde ukázal další procvaknutí karty. Vrcholové číslo jeho výstupů skončilo na čtrnácti. Mazec a fakt velká poklona. My se uklidňujeme posledním desátým výstupem a zkoušíme si odhadem spočítat jak nám to časově vyjde. Na Péťu přišla při osmém výstupu krize a svůj devátý výstup ukončuje jako svůj poslední. Musím říct, že tento závod byl pro Péťu jeho prvním, který neabsolvoval v sedle kola, ale pěkně po svých. Skočil pro začátek do sakra hluboký vody a pral se s tratí statečně. Ukázal silnou vůli a týmového ducha. Díky Péťo. Je 22*44 a i já se dočkávám svého posledního výstupu. Bolest v nohách při výstupu už je šílená. Cítím mírný křeče nejen stehen, ale už i lýtek. Dolů je to ještě horší. Pomalu jdu. Zapichuju hole a klesám dolů. Konec je v nedohlednu. Ve 23*13 předávám pomyslné žezlo Tondovi. Jde podesátý. Má toho taky dost. I Tonda ukázal svou silnou vůli pro tým. Pořád mě hecoval a podporoval. Je to srdcař se sportovním duchem, sporťák jak má být. I tobě Tondo díky, že jsi šel a stal se součástí týmu. Mě to nedá. Počítám, že Tondovo návrat bude kolem 23*45. Do půlnoci může ještě kdokoliv z nás vyrazit. Péťa je převlečený, Tonda na trati. Jdu si ještě nahlásit jedenáctý výstup. Ať to pěkně zaokrouhlíme na třicet. Čekám na Tondu. Ten s vědomím, že je poslední, nijak nepospíchá a cestu si užívá. Dole na něj zavolám, že ještě jdu. Trošku mě sprdne..kdyby to věděl máknul by. Je 23*47 a já po jedenácté stoupám vzhůru. Bolest je silná. Jsem na koncáku a po dvanáctý bych to už nedal. Vyškrábu se do půlky a zespodu slyším potlesk pro posledního startujícího závodníka. Je půlnoc. Nahoře procvakávám. Super. Teď se vrátit dolů. To se ukáže jako sakra velký problém. Nejradši bych si sedl a šoupal se po zadku. Ale nemůžu pokrčit nohy. Nic mě nežene, jdu pomalu krok po kroku. Mlha je pryč a já zeshora vidím až dolů. Nééééé, proč zrovna teď. Ta cesta byla nekonečná. Jak rád bych si sedl a seděl. Ne, musim dolů. Blížim se k cíli a při průchodu cílem mě doprovází potlesk ostatních závodníků. Díky. Fakt super atmosféra. S klukama si vzájemně gratulujeme. Jdu nahlásit poslední procvaknutí. Modrá 26 je zpátky. Pojedenáctý. Rozhodčí mi gratuluje. Sleduju tu radost v očích ostatních závodníků. Nikdo se navzdory absolvování tak náročného a extrémního závodu nemračí. Naopak. Všichni se společně fotí, smějou se, gratulujou si. Přestože jsou vyčerpaní a unavení. Super!

Kluci už jsou převlečení a já jdu zápasit s vlastním tělem a promočeným oblečením. Kdyby mě někdo sledoval, asi by se pobavil. Neskutečný problém je rozvázat tkaničky u bot. A co teprve ponožky, obinadlo, kalhoty. Sedám si na židli a rukama si přizvedávám nohy. Jednu po druhý. Nemají sílu se zvednout sami. Obinadlo má prazvláštní barvu a zapáchá. Nárt mi zdobí spálenina. Opakující se pohyby při sestupu v promočených botách udělalo svý. Už začíná vyhlášení. Jsem převlečený a pajdáme ke startovnímu poli. Tým, který vystoupal  nejvíckrát a dal nakonec 10 496 metrů, suverénně vyhrál. Obrovská poklona nad neuvěřitelným výkonem. Nechápu, kluci byli fantastický. Ještě další dva týmy dosáhli pomyslné hranice Mount Everestu. Gratulujeme. Borci. Tento závod však nemá poražených. Z mého pohledu to byl nejextrémnější závod jaký jsem kdy absolvolval a každý kdo startoval u mě vyhrál. Je s podivem kolik lidí se sejde a  vrhne se vědomě na takovou  " sadomasochistickou " praktiku, jakou je vybíhání sjezdovky! Díky organizátorům závodu za super nápad a realizaci. A díky všem, co vyběhli. Jste machři! 

Cesta autem domů stála taky za to. Nohy jsem si musel rukama naložit a naštelovat je nad pedály. Ještě, že je cesta z Teplic do Kadaně pořád po slušný silnici. Žádný velký řazení ani brždění.  Nahoru do schodů už to bylo horší. S batohem na zádech jsem se po schodech do třetího patra plahočil asi pět minut. Přidržoval jsem se zábradlí a přitahoval se oběma rukama. Křeče a bolest v nohách neskutečná. Na záchodě jsem zjistil, že vyčůrávám cosi hnědýho, a že jsem zhubnul přes dvě a půl kila. Navíc ve mě chrčí jako v pračce a vykašlávám hleny. Do postele se plazim, ale najít vhodnou polohu pro spaní se mi nedaří. Pořád se probouzim bolestí a nakonec vstávám brzo. Nic se nezměnilo ani ráno. Naopak. Na stránkách závodu zjišťuju, že jsme na tom všichni stejně. Každý má legrační chůzi a schody jsou pro všechny nepřekonatelnou překážkou. I kluci z týmu trpí obdobně. Přesto v nás převládá spíš spokojený pocit nad zdolanou tratí. Na Everest jsme sice nedosáhli, ale sami nad sebou jsme dnes zvítězili. Náš pomyslný Everest jsme překonali. Zkusit se má všechno, ale asi už vím, co si asi příště znovu nezkusím...i když nikdy neříkej nikdy!!!