Běh na Mědník

19.4. 2014 - Klášterec nad Ohří / Mědník

Týden po Krušnohorském půlmaratonu mě čekala další výzva a tou nemohlo být nic jiného než tradiční Běh na Mědník. Trať se se svou délkou 8,5 km a převýšením 600 metrů řadí mezi jednu z nejobtížnějších závodních tratí v okolí a kdo si závod jednou zkusí, už nemůže jinak. Závislost zvaná Mědník. Tak zní diagnóza běžců závodu. Ten letošní ročník byl již čtvrtý a pro mě se stal třetím, kterého jsem se zúčastnil. Nohy po půlmaratonu celý týden bolely. Lehce jsem se párkrát proběhl a spíš se věnoval kolu a regeneraci. Dva dny před startem už jsem jen odpočíval a nohy promazával a protahoval. Počasí odpovídalo všem možným pranostikám o aprílu a nikdo si netroufal odhadnout jak vlastně v sobotu bude. Nakonec nás sobotní ráno přivítalo prosluněným nebem a i vrcholky Krušných hor nevykazovaly žádná mračna, mlhy nebo dešťové přeháňky. Teplota sice byla o pár stupňů nižší, ale to není nic co by závodníky odradilo. Doma si balím věci, sváču a vyjíždím směrem na Měděnec kde je prezentace a zároveń i cíl závodu. V místním kulturním domě, kde je zázemí závodu si přebírám startovní číslo. Pro dnešek číslo 5 a zdravím se s ostatními závodníky. Atmosféra je super. Některé obličeje člověk vidí téměř po roce, ale je tady i spousta běžců, kteří startovali před týdnem na Krušnohorském půlmaratonu. Domácí závod plný " domácích " závodníků. Převlékám se, probírám se věcmi, které si dnes vezmu a nevezmu sebou a nasedáme do přistaveného autobusu. Ten nás sváží dolů do Klášterce nad Ohří, Pod hájovnu kde je start závodu. Svlékám nepotřebné věci, nějak se oteplilo a pomalu se rozehřívám lehkým klusem mezi ostatními závodníky. Protahuju se, dopíjím pití a organizátoři závodu oznamují deset minut do startu. Beru balík s věcma a hážu ho do připraveného auta, které nám je převeze do cíle závodu. Závodníci se kupí na startovní čáře a já se cpu k hrotu závodníků vpředu. Loni jsem to v začátku přepálil, navíc po nemoci a celý závod jsem protrpěl, takže dnes chci začít opatrně. Je odstartováno a vybíhám se skupinkou v čele kupředu. Předbíhám pár závodníků a běžci kolem mě ještě vtipkují. Ale smích přejde. Pomalu se oddělujeme jeden od druhého a přede mnou je skupinka asi deseti běžců. Tempo je rychlé, ale vyhovuje mi. Začínáme stoupat. Tempo se nemění a až přibývající metry stoupání v serpentýnách zpomalujeme. Předbíhám ještě pár běžců a začíná tvrdé a těžké stoupání přímo nahoru. Nevím, kdo všechno ten stoupák vyběhl, ale já jdu a rukama pomáhám nohám při stoupání. Asi v polovině kopce mě předbíhá...ano předbíhá Čenda! Funí jako lokomotiva, ale běží. Slovně ho podpořím a tlačím se kupředu. Přestává tvrdé stoupání a snažím se to trochu rozeběhnout. Stehna se hlásí, bolí, ale běží. Mírné stoupání mi vyhovuje, nohy se rovnají a rozebíhám se. Sebíhám dolů téměř vedle Čendy a přibíháme společně na cestu k Pěti potokům, kde vede modré turistické značení ke sjezdovce Alšovka. Začíná stoupání. Přebíhám přes potok a nohy mi moknou. Další potok, rozježděná cesta od lesní techniky a podrážky mých bot i lýtka začíná zdobit krušnohorské bláto. Probíháme lesem pořád po modré a stoupání začíná být přeci jen zajímavější. Předbíhá mě běžec, Čenda se pomaličku vzdaluje a nohy zase bolí. Ale to je dobře, co jsem čekal...Mědník prostě bolí. Kluci se mi pořád lehce vzdalují, ale dnes nedám nikomu nic zadarmo. Na paty mi šlape Péťa Šmíd a s každým přibývajícím metrem se přibližuje. Jeho krok se mi zdá tak lehký. Divím se, že už není přede mnou. Vybíháme sjezdovku na Alšovce, kde nás čeká první a jediná občerstvovačka. První fanoušci na trati nás zdraví a hlasitě podporují. Přichází jedna z odpočinkových částí trati před dalším stoupáním. Mírně sbíháme po asfaltové cestě a slyším kroky běžce za mnou. Péťa je blízko. Čekám kdy mě předběhne. Závodník přede mnou i Čenda už mi mizí v lese. Směrovky mě vrhají zpátky do lesa a začíná zase stoupání. Běh mezi smrčky v nánosu jehličí je příjemná změna a cítím příležitost. Zabírám. Poslední prudké stoupání a po své levici obdivně omrknu skalní útvar Sfingy. Pěkné místo. Snažím se přidávat a zvýšit tempo, ale jestli se mi to daří, nevím. Zjišťuju, že se pořád přibližuju běžci přede mnou a nad běžcem za mnou získávám náskok. Tak asi jo. Už vidím vrcholek Mědníku s kaplí. Probíhám přes Měděnec a stoupám k cíli. Kolem fandí spoustu přihlížejících a atmosféra je bezvadná. Ukazatel hlásí posledních 150 metrů do cíle. Nesměju se, stehna táhnou. Ale poslední zatáčka je za mnou a už vidím cílový oblouk, pořadatele s měřením, zapisovatele, závodníky, kteří si gratulují a já už jsem mezi nimi a taky si gratulujeme. Super! Vrací se mi úsměv a kupodivu ani nejsem tak vyřízenej. Nebo míň než jsem čekal. Dobíhám 6 vteřin po závodníkovi přede mnou. Péťa 16 vteřin po mě. Moc dobrý! Loni jsem byl na 38. místě s časem 0:58:30 a letos mám 7. místo s časem 0:48:49!!! Pro mě k neuvěření. Tak nějak jsem si to v duchu přál, ale určitě už něco podobného nečekal. Do cíle dobíhají další závodníci. Někdo s úsměvem, jiný zase s útrpným výrazem ve tváři, ale všichni určitě spokojení, že už mají závod za sebou. Všichni si gratulují a hodnotí průběh závodu, sdílejí zážitky z trati a pomalu se z cílového vrcholku vytrácí na guláš do zázemí kulturního domu. Ve společenské místnosti to hučí jako v úlu. Všichni si mají pořád co říct. Následuje vyhlášení výsledků a běžci se rozjíždí domů. Velký dík patří klukům ze SKMP Kadaň, že to dotáhly do konce, závod připravily a o závodníky se po celou dobu pěkně staraly. Díky. Už se těším na další ročník a přeju všem účastníkům pro příští rok hodně sil, protože Mědník...Mědník prostě bolí!